1) Zásada,
podle níž jsou členské státy povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům
porušeními práva Společenství, jež jsou jim přičitatelná, je použitelná
i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu,
které nelze napadnout opravnými prostředky, jestliže porušené pravidlo
práva Společenství přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné
a existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou
utrpěnou poškozenými osobami. Za účelem určení, zda je porušení dostatečně
závažné v případě, že vyplývá z takovéhoto rozhodnutí, musí příslušný
vnitrostátní soud s přihlédnutím ke zvláštní povaze funkce soudu zjistit, zda
má toto porušení zjevnou povahu. Právnímu řádu každého členského státu
přísluší, aby určil soud příslušný k rozhodování sporů týkajících se této
náhrady škody.
2) Článek
48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES) a čl. 7
odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968
o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství musí být vykládány
v tom smyslu, že brání poskytování zvláštního příplatku za odsloužená
léta, jenž je podle výkladu Verwaltungsgerichtshof (Rakousko) v jeho
rozsudku ze dne 24. června 1998 odměnou za věrnost, za takových podmínek,
jako jsou podmínky stanovené v § 50a Gehaltsgesetz 1956 (zákona
o platu z roku 1956), ve znění změny z roku 1997.
3) Takové
porušení práva Společenství, jako je porušení vyplývající za okolností věci
v původním řízení z rozsudku Verwaltungsgerichtshof ze dne 24. června
1998, nemá zjevnou povahu vyžadovanou k tomu, aby na základě práva
Společenství vznikla odpovědnost členského státu v důsledku rozhodnutí
jednoho z jeho soudů, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky.
