Přinášíme
první ukázku z nové publikace Michala Bobka Porušení povinnosti zahájit
řízení o předběžné otázce podle článku 234 (3) SES. Vybraná ukázka se
věnuje nanejvýš aktuální problematice, které soudy v České republice
budou po jejím přistoupení k Evropské unii oprávněny a popř. i povinny
obrátit se na Evropský soudní dvůr s předběžnými otázkami.
5. Úvahy de lege ferenda – české soudy a předběžná otázka
Přistoupením České republiky k Evropské unii vzniká českým soudům oprávnění a za určitých okolností též povinnost obracet se na Evropský soudní dvůr s předběžnými otázkami. Přirozeně nelze v tomto směru očekávat v prvních letech lavinu případů, ale spíše pozvolný nárůst.86 Z poslední přístupové vlny v roce 1995 se u Švédska a Finska pohybuje průměrný počet řízení o předběžné otázce do deseti ročně. Naproti tomu u Rakouska se po počátečních dvou letech průměrný počet předběžných otázek pohybuje mezi 16–57 ročně.87
Bude přirozeně trvat, nežli se čeští soudci naučí s daným typem řízení pracovat. Je však třeba zdůraznit, že z pohledu Evropského soudního dvora není klíčová instance, která předběžnou otázku předkládá. Žádost o předběžnou otázku samosoudce okresního soudu bude projednána naprosto stejně jako předběžná otázka senátu Nejvyššího soudu. Většina klíčových případů, díky nimž se komunitární právo vyvíjí, byla Soudu předložena nižšími či nejnižšími soudy. Řečeno ve zkratce, rozhodující není soudní instance, ale smysluplnost položené otázky.
Český soudce může a také by měl čerpat svoje zmocnění pro zahájení řízení o předběžné otázce přímo ze Smlouvy o založení Evropského společenství, tedy z článku 234 SES. Ustanovení Smlouvy mají přednost před jakýmkoliv předpisem práva vnitrostátního.88 Není proto podstatné, jaký je zákonný podklad pro řízení o předběžné otázce ve vnitrostátním právu.
Ze zkušeností současných členských států Evropské unie se dají rozlišit dva potenciální problémové scénáře soužití článku 234 SES s vnitrostátním právem. Za prvé, k článku 234 SES by chyběla jakákoliv národní prováděcí legislativa a národní soudci by nezahajovali řízení o předběžné otázce z důvodu, že daný typ řízení nemá oporu v procesních předpisech vnitrostátního práva. V druhém případě by sice existovala prováděcí legislativa, nebyla by však ve shodě s článkem 234 SES či judikaturou Evropského soudního dvora.
První scénář je, jak již zmíněno, řešen možností soudce opřít se přímo o článek 234 SES.89 Tento závěr je logickým důsledkem principu přednosti komunitárního práva. Neexistence vnitrostátních procesních předpisů je bezpředmětná.90 Komparativním srovnáním situace v současných členských státech Evropské unie navíc dojdeme k závěru, že většina států nemá speciální vnitrostátní prováděcí předpisy k článku 234 SES.91
Jakákoliv vnitrostátní legislativa k článku 234 SES musí být koncipována velice opatrně. Nesmí totiž omezovat či znemožňovat zahájení řízení o předběžné otázce.92 Tento poznatek nepřímo odpovídá na druhý výše popsaný scénář; jakákoliv národní legislativa, která by byla v rozporu s článkem 234 SES a judikaturou Evropského soudního dvora, by neměla být národním soudcem v souladu s principem přednosti komunitárního práva aplikována.93
Je nepochybné, že výše uvedené závěry budou pro mnohé české soudce obtížně akceptovatelné. Překážkou by zde mohla být jistá slabost pro formální až formalistický přístup k procesnímu právu.94 Nicméně i v současně platném procesním právu je možné najít podklad pro možnost zahájit řízení o předběžné otázce. Podle občanského soudního řádu a podle soudního řádu správního by bylo možné kvalifikovat, ač to nezní příliš lichotivě, řízení o předběžné otázce coby překážku postupu řízení a jako důvod pro přerušení řízení.95 Novela těchto dvou právních předpisů tudíž není pro možnost zahájit řízení o předběžné otázce bezpodmínečně nutná.96 Dojde-li k ní, pak se bude jednat spíše o prohlášení politické vůle zákonodárce, aby se české soudy obracely na Evropský soudní dvůr.
Trochu zvláštním, nikoliv však nemožným případem by mohlo být zahájení předběžné otázky podle správního řádu. Jak bylo popsáno výše,97 definice „soudu“ podle komunitárního práva se může lišit od práva vnitrostátního. Je proto možné předvídat scénář, že orgán, který je v českém právu chápán coby orgán správní, se pokusí obrátit se na Evropský soudní dvůr. Nejednalo by se asi o orgán státní správy, ale spíše orgán správy veřejné. Zkušenosti členských států Evropské unie prokazují, že především kárné orgány profesních a stavovských samospráv se často pohybují v šedé zóně mezi orgánem soudním a správním.98 Obdobný orgán by se pak mohl subsidiárně řídit správním řádem, který dokonce zná institut předběžné otázky.99
Mírně odlišným případem je trestní řád. Analogie řízení o předběžné otázce k přerušení stíhání z důvodu předložení posouzení otázky ústavnosti právního předpisu Ústavním soudem100 by byla obtížně představitelná. Z tohoto pohledu bude zřejmě potřebná novela příslušných ustanovení trestního řádu. S ohledem na výše uvedené však nikoliv z úhlu pohledu komunitárního práva, ale z hlediska práva vnitrostátního. Bylo by mylné se domnívat, že v trestním řízení nevyvstávají otázky komunitárního práva. Navíc Česká republika přijala možnost článku 35 Smlouvy o Evropské unii, tedy možnost přiznat Evropskému soudnímu dvoru pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách v oblasti Policejní a soudní spolupráce ve věcech trestních. Učinila tak v režimu víceméně shodném s článkem 234 SES. Vzhledem k dynamickému vývoji v této oblasti a skutečnosti, že se jedná o oblast novou, tedy oblast, kde neexistuje ustálená judikatura, lze souhlasit s názorem, že je nejvyšší čas opustit poměrně rozšířený mýtus o komunitárním právem „neohrožených“ trestních úsecích českých soudů.101
Znovu je však třeba zdůraznit, že jakékoliv novely českých procesních kodexů nejsou potřebné z hlediska komunitárního práva. I při neexistenci vnitrostátních procesních předpisů se může soud členského státu opřít přímo o článek 234 SES a judikaturu Evropského soudního dvora.
Přesuneme-li se nyní od otázek procesních k otázkám institucionálním, zajímavé bude určení, kdy a který český soud bude soudem posledního stupně. Veškerá soustava obecných soudů České republiky,102 tedy Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, soudy vrchní, krajské i okresní bezpochyby budou soudy ve smyslu článku 234 SES. Z logiky věci vyplývá, že Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud budou vždy soudy posledního stupně podle článku 234 (3) SES a jako takové budou povinny v případě, že daná otázka komunitárního práva nespadá pod některou z výjimek případu CILFIT popsaných níže,103 zahájit řízení o předběžné otázce.
Pro určení, za jakých okolností bude některý z ostatních soudů soudem posledního stupně, je třeba se tázat v každém konkrétní případě, zda je proti rozhodnutí daného soudu přípustný běžný opravný prostředek. Je třeba zdůraznit, že běžný nutně neznamená řádný opravný prostředek, ale opravný prostředek, který je obvykle přístupný oběma stranám sporu.104 Dělicí linie zde proto neprobíhá podle vnitrostátního dělení na opravné prostředky řádné a mimořádné, ale podle míry přístupnosti daného opravného prostředku. Při aplikaci daného pravidla je zapotřebí použít teleologického výkladu a vzít v úvahu smysl třetí alinei článku 234 SES. Cílem je zabránit, aby národní soud posledního stupně, který, ať již právně nebo svoji autoritou, váže soudy nižší, rozvíjel judikaturu, která je v rozporu s komunitárním právem.105
V případě České republiky je možné na základě závěrů uvedených výše z běžných opravných prostředků vyloučit, aniž bychom si kladli nárok na výčet taxativní, milost prezidenta republiky,106 ústavní stížnost107 či žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.108 Zaměříme-li svoji pozornost na české procesní kodexy, pak v trestním řízení se jistě nedá za běžný opravný prostředek označit stížnost pro porušení zákona109 a obnova řízení.110 V občanském řízení soudním je ze stejných důvodů třeba vyloučit žalobu na obnovu řízení111 a žalobu pro zmatečnost.112 V soudním řízení správním by se jednalo o obnovu řízení.113
Mezi běžné opravné prostředky patří přirozeně odvolání, ať již podle občanského řádu soudního nebo trestního řádu. Stížnost jako opravný prostředek proti usnesení vydaném v trestním řízení dle § 141 an. TrŘ je třeba také chápat jako běžný opravný prostředek.
Za běžný opravný prostředek se však z pohledu komunitárního práva dají považovat také dovolání, a to v občanském i trestním řízení114 a kasační stížnost ve správním řízení soudním.115 Možnosti dovolat se těchto opravných prostředků jsou vymezeny úžeji, nicméně stále se jedná o opravný prostředek, který je běžně dostupný procesním stranám a běžně používaný.116 Navíc mezi důvody pro dovolání a kasaci výslovně figuruje nesprávný výklad práva odvolacím soudem. To znamená, že daný opravný prostředek zaručuje cíl sledovaný článkem 234 SES – jednotu výkladu komunitárního práva. Kdyby totiž odvolací soud špatně interpretoval komunitární právo, daný přehmat může stále být korigován soudem dovolacím (kasačním).
Tento závěr v případě dovolání podporují další dva argumenty. Naznačená linie argumentace za prvé následuje názor Evropského soudního dvora vyslovený v případu Lyckeskog.117 Dovolání je druhem opravného prostředku, při kterém soud vyššího stupně vyjadřuje ve větší míře souhlas s dovoláním posouzením přípustnosti dovolání. O posouzení přípustnosti, byť z předem daných důvodů, se dá proto uvažovat jako o „svolení se odvolat“. V tomto světle pak můžeme případ Lyckeskog chápat jako přesunutí odpovědnosti za rozhodnutí v posledním stupni ze soudů odvolacích (vyšších) na soudy dovolací (nejvyšší). Soudy posledního stupně mají být proto soudy, které rozhodují o přípustnosti dovolání. Druhým argumentem pak může být komparativní studie. Dovolání, tedy přezkum omezený pouze na právní otázky, ať už je nazýván jakkoliv, je totiž komunitárním právem v právních řádech současných členských států Evropské unie vnímán jako běžný opravný prostředek.118
V případě kasační stížnosti je silným argumentem pro závěr, že se jedná o běžný opravný prostředek již samotný fakt, že podle soudního řádu správního se funkce kasační stížnosti blíží spíše odvolání, tedy přezkumu rozhodnutí krajského soudu v druhém stupni Nejvyšším správním soudem. V případě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud také, na rozdíl od Nejvyššího soudu v případech dovolání, nemá tak široké možnosti uvážení stížnost odmítnout.119
Zastavíme-li se nyní u institucionální struktury českých soudů, pak jakýkoliv český soud, tedy včetně soudů okresních, se může v konkrétním případě stát soudem posledního stupně. Ač je řízení obvykle dvojinstanční, existují výjimky. Občanský soudní řád vylučuje kupříkladu odvolání v bagatelních případech, jejichž hodnota nepřesahuje 2 000 Kč.120 Při nemožnosti dovolání121 a při vyloučení žaloby pro zmatečnost a obnovy řízení jako běžných opravných prostředků se stává okresní soud, který rozhodne v první a poslední instanci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, v konkrétním případě soudem posledního stupně.122 Stejně tak krajský i vrchní soud se mohou stát soudy posledního stupně v konkrétních případech.
Závěrem je třeba krátce se zastavit u Ústavního soudu. Bude Ústavní soud České republiky soudem ve smyslu článku 234 SES? A co víc – nestane se Ústavní soud soudem posledního stupně? Podle názoru autora je třeba obě otázky zodpovědět kladně. Vedou nás k tomu následující úvahy:
Z pohledu komunitárního práva není sporu o tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ve smyslu článku 234 SES, neboť beze zbytku splňuje charakteristiku soudního orgánu uvedenou výše.123 Jako takový má tedy možnost obracet se na Evropský soudní dvůr s žádostmi o předběžnou otázku. Lze říci, že Ústavní soud tvoří specializovanou, jednoinstanční soustavu ústavního soudnictví, která není další instancí obecné soustavy soudů.124
V rámci své působnosti je Ústavní soud instancí prvního a posledního stupně. I v rámci specializované působnosti Ústavního soudu mohou vyvstat a bezpochyby také vyvstanou otázky výkladu komunitárního práva. Stane-li se tak, Ústavní soud bude aplikovat komunitární právo, a stává se tak soudem komunitárním. A nejen to – protože rozhoduje v první a zároveň poslední instanci, bude Ústavní soud soudem posledního stupně s povinností obracet se na Evropský soudní dvůr v rámci řízení o předběžné otázce.
Tomuto závěru nasvědčuje také situace v současných členských státech Evropské unie, které znají ústavní soudnictví obdobné českému. Svoji povinnost obracet se na Evropský soudní dvůr uznal Německý spolkový ústavní soud.125 Na Evropský soudní dvůr se s předběžnými otázkami již obrátil rakouský Spolkový ústavní dvůr a belgický Cour d’Arbitrage.126 Portugalský Ústavní soud možnost předkládání předběžných otázek uznal.127 Španělský Ústavní tribunál, italský Ústavní soud a lucemburský Ústavní soud možnost předkládání předběžných otázek do Lucemburku vylučují, neboť v rámci jejich působnosti nemůže otázka interpretace komunitárního práva nastat.128
Nemá smysl a bylo by také značně obsáhlé rozebírat všechny možnosti, které mohou v instančních postupech před českými soudy nastat. Domníváme se, že aplikací výše zmiňované konkrétní teorie pro určení soudu posledního stupně a při respektování judikatury Evropského soudního dvora lze dojít ke korektním závěrům v každém konkrétním případě. Přirozeně se vyskytnou sporné případy. Ovšem v takovém případě je na místě uvědomit si smysl celého řízení o předběžné otázce a závazek loajální spolupráce,129 který na sebe Česká republika přistoupením k Evropské unii převezme. Důsledkem tohoto závazku by měl být závěr, že, existují-li pochybnosti, je lepší se obrátit na Evropský soudní dvůr, nežli se dopustit porušení komunitárního práva. Jak detailně popsáno výše, Evropský soudní dvůr se snaží chápat řízení o předběžné otázce jako vztah spolupráce se soudy národními. Z těchto důvodu se také snaží, na minimálně formalizovaném základě,130 odpovídat na předběžné otázky národních soudů, ať jsou jakékoliv.131
Poznámky pod čarou:
86 Lze se domnívat, že počet předběžných otázek předložených českými soudy by se mohl v prvních letech po přistoupení pohybovat mezi dvěma až třemi desítkami případů ročně. Viz Passer, J. M. Čeká české soudy záplava práva EU? Soudce, 2003, č. 4.
87 Srov. oficiální statistiky činnosti Evropského soudního dvora „Statistics Concerning the Judicial Activity of the Cour of Justice“, s. 18, tabulka 16. Statistika je přístupná na internetové stránce Soudu na http://curia.eu.int/en/instit/txtdocfr/index.htm (10. 8. 2003). Rakousko je v tomto směru výjimkou. Obecně se počet předběžných otázek pohyboval u čerstvě přistoupivších států v první dekádě po přistoupení do deseti ročně.
88 Případ 11/70 Internationale Handelsgesellschaft v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel [1970] ECR 1125, odstavec 3.
89 Srov. případ 166/73 Rheinmühlen v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide [1974] ECR 33, odstavec 3.
90 Národní soudce má dokonce povinnost, v zájmu zachování plné účinnosti komunitárního práva, odpovídající opravné prostředky vytvořit. Srov. případ C–213/89 Queen v. Secretary of State for Transport, ex parte Factortame Ltd. [1990] ECR I–2433, odstavec 20.
91 Srov. Závěrečnou zprávu Heikki Kanninnena z XVIII. Kolokvia státních rad a nejvyšších správních soudů členských států Evropské unie, Helsinki 20. a 21. 5. 2002 s názvem „Předběžná otázka předložena Evropskému soudním dvoru“, s. 12, bod 3.4. Dokument je přístupný na http: //193.190.120.241/colloquia/2002/gen_report_en.pdf (4. 8. 2003). V případě Skotska, Anglie a Walesu upravují detaily řízení o předběžné otázce před národními soudy jednací řády soudů.
92 Srov. situaci v Řecku, kde byl v roce 1984 přijat zákon 1470/1984, který ukládal každému ze senátů Státní rady (Symvoulion Epikraleias, obdoba francouzského Conseil d’Etat) povinnost předložit, před případným zahájením řízení o předběžné otázce, daný případ k posouzení plénu Státní rady. Zákon byl zrušen zákonem 1738/1987 pro svůj nesoulad s článkem 234 SES, aniž byl kdy použit. Viz Příspěvek řecké Státní rady popisující praxi řízení o předběžné otázce v Řecku u příležitosti XVIII. Kolokvia státních rad a nejvyšších správních soudů členských států Evropské unie, Helsinki 20. a 21. 5. 2002 s názvem „Předběžná otázka předložena Evropskému soudním dvoru“, s. 1, bod 1.3. Dokument je přístupný na http: //193.190.120.241/colloquia/2002/greece.pdf (4. 8. 2003).
93 Srov. případ 166/73 Rheinmühlen v. Einfuhr- und Vorratsstelle für Getreide [1974] ECR 33, odstavec 3.
94 Zajímavé jsou v tomto ohledu názory bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského, shrnuté v jeho plánu reformy justice. Dle jeho názoru je český soudce charakterizován „absolutní procesualistickou posedlostí“, která se projevuje hledáním procesních skulinek, jak se věci co nejrychleji zbavit, předat ji někomu jinému a nemuset ji řešit. Cit. podle Michl, J. „Rychetského plán“, dokument přístupný na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti na adrese
http://portal.justice.cz/justice/ms.nsf/Dokumenty/008D2231578863D5C1256D4800322AC2 (9. 8. 2003)
95 Srov. § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ a § 48 odst. 2 písm. e) SŘS.
96 Srov. v současnosti diskutovanou novelu občanského soudního řádu, označovanou, jako ostatně jakýkoliv legislativní počin v posledních několika letech, za „euronovelu“.
97 Srov. oddíly I.1. a I.2. této části.
98 Ať už se jedná o komory lékařské (případ 246/80 Broekmuelen v. Huisarts Registratie Commissie [1981] ECR 2311) či komoru architektů (případ C–166/91 Bauer v. Conseil National de l’Ordre des Architectes [1992] ECR I–2797). Je však třeba poznamenat, že rozhodnutí profesních samospráv jsou v českém právním řádu zpravidla přezkoumatelná ve správním soudnictví.
99 Srov. § 29 odstavec 1 ve spojení s § 40 odst. 1 věta za středníkem SpŘ. S jistou nadsázkou lze říci, že správní řád byl již od roku 1968 plně kompatibilní s budoucím přistoupením České republiky k Evropské unii, neboť oba paragrafy jsou v původním znění.
100 Srov. § 225 odst. 5 TrŘ.
101 In Passer, J. M. Čeká české soudy záplava práva EU? Soudce, 2003, č. 4, především poznámky pod čarou č. 4 a 31.
102 Srov. čl. 91 odst. 1 Úst a § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (především zákona č. 192/2003 Sb.).
103 Případ 283/81 CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví [1982] ECR 3415, detailně viz kapitola II. této části.
104 Srov. výše oddíl I.3. této části.
105 Viz případ 107/76 Hoffmann-La Roche v. Centrafarm [1977] ECR 957, s. 974.
106 Srov. čl. 62 písm. g) Úst.
107 Srov. čl. 87, ods. 1 písm. d) Úst.
108 Na základě Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhl. pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
109 Srov. § 266 an. TrŘ.
110 Srov. § 277 an. TrŘ.
111 Srov. § 228 an. OSŘ.
112 Srov. § 229 an. OSŘ.
113 Srov. § 111 an. SŘS.
114 Srov. § 236 an. OSŘ a § 265a an. TrŘ.
115 Srov. § 102 an. SŘS.
116 I když pro určení bežného opravného prostředku bude směrodatný náhled práva komunitárního a nikoliv práva českého, je možné konstatovat, že i Ústavní soud ve svém Sdělení z 3. 2. 2003, publikovaném ve Sbírce zákonu jako 32/2003 Sb. se rozhodl napříště chápat „mimořádné opravné prostředky“ znatelně úžeji nežli doposud. Ústavní soud se rozhodl změnit dosavadní většinovou praxi soudců Ústavního soudu připouštějící souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozsudku obecných soudů. Tímto rozhodnutím Ústavní soud de facto omezuje chápání „mimořádných opravných prostředků“ na obnovu řízení.
117 Případ C–99/00 Kenny Roland Lyckeskog [2002] ECR I–04839, odstavce 16–18. Viz oddíl I.3. této části.
118 Viz Lenaerts, K., Arts, D., Bray, R. Procedural Law of the European Union. Sweet & Maxwell, 1999, s. 47, odstavec 2-045.
119 Dá se tedy říci, že Nejvyšší správní soud nevyjadřuje tolik svůj souhlas s kasační stížností – srov. znění § 265i odst. 1 OSŘ a § 104 SŘS.
120 Srov. § 202 odst. 2 OSŘ.
121 Které je přípustné pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu – srov. § 236 a 237 OSŘ.
122 Okolnosti obdobného případy by nemusely být nepodobny okolnostem výše zmiňovaného případu Costa v. ENEL a řízení před milánským smírčím soudcem.
123 Viz oddíl I.1. této části. Ač z pohledu komunitárního práva není vnitrostátní označení soudního orgánu rozhodující, i Ústava České republiky mluví o Ústavním soudu jako o „soudním orgánu ochrany ústavnosti“ (čl. 83 Úst).
124 Jak Ústavní soud opakovaně konstatoval ve svých rozhodnutích – viz např. sp. zn. II. ÚS 294/95, II. ÚS 156/95, IV. ÚS 188/94 či IV. ÚS 92/94. Ústavní soud v této věci též vysloveně odkazuje na právní názor Ústavního soudu České a Slovenské federativní republiky v obdobném případu – usnesení ÚS ČSFR ze 4. 11. 1992, sp. zn. I. ÚS 205/92, R 13/92 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČSFR.
125 Srov. BVerfGE 52, 187, na straně 201 – „Vielleicht-Beschluss“. Viz též Příspěvek německého Spolkového správního soudu popisující situaci v německém právu u příležitosti XVIII. Kolokvia státních rad a nejvyšších správních soudů členských států Evropské unie, Helsinki 20. a 21. 5. 2002 s názvem „Předběžná otázka předložena Evropskému soudním dvoru“, s. 4, bod 1.7. Dokument je přístupný na http: //193.190.120.241/colloquia/2002/germany.pdf (4. 8. 2003). Blíže srov. oddíl I.1.1. druhé části.
126 Viz případ C–143/99 Adria-Wien Pipeline GbmH, Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke GmbH ECR I–8365 a případ C–465/00, Österreichischer Rundfunk E. A. [2003] ECR I–04989. Viz též příspěvek rakouského Spolkového správního dvora u příležitosti XVIII. Kolokvia státních rad a nejvyšších správních soudů členských států Evropské unie, Helsinki 20. a 21. 5. 2002 s názvem „Předběžná otázka předložena Evropskému soudním dvoru“, s. 8–13, body 1.5.–1.7. Dokument je přístupný na http: //193.190.120.241/colloquia/2002/austria.pdf (4. 8. 2003).
Belgický Cour d’Arbitrage, který je však s ohledem na své kompetence českému Ústavnímu soudu spíše vzdálenějším příbuzným, se obrátil na Evropský soudní dvůr v případu C–93/97 Fédération Belge des Chambres Syndicales de Médecins [1998] ECR I–4837.
127 Viz příspěvek portugalského Nejvyššího správního soudu (Supremo Tribunal Administrativo) popisující praxi řízení o předběžných otázkách v Portugalsku
u příležitosti XVIII. Kolokvia státních rad a nejvyšších správních soudů členských států Evropské unie, Helsinki 20. a 21. 5. 2002 s názvem „Předběžná otázka předložena Evropskému soudním dvoru“, na s. 2, bod 1.5. Dokument je přístupný na http: //193.190.120.241/colloquia/2002/portugal.pdf (4. 8. 2003).
128 Tento závěr může být pravdivý v případě italského Corte constitutione a lucemburského Cour constitutionnelle, neboť ani italský, ani lucemburský systém ústavního soudníctví nezná ústavní stížnost jednotlivců a dané ústavní soudy řeší spíše kompetenční spory. Tento závěr je však chybný, stejně tak jako množství jiných závěrů, které činí španělský Tribunal Constitucional o komunitárním právu, v případě Španělska. Otázka je podrobně diskutována níže, viz oddíl I.1.3. druhé části.
129 Jak je vyložen článek 10 SES. Detailně viz oddíl I.1. druhé části.
130 Srov. oficiální Pokyny Evropského soudního dvora soudům členských států ohledně předběžných otázek, které se rozhodně za přehnaný formalismus označit nedají – dokument je přístupný pod názvem „Information Note on References by National Courts for Preliminary Rulings“ na internetových stránkách Evropského soudního dvora na adrese
http: //curia.eu.int/en/instit/txtdocfr/autrestxts/txt8.pdf (9. 8. 2003).
131 S výjimkou nečetných případů nepřípustných předběžných otázek, zmíněných níže v oddíle II.2.4. třetí části. Soudu také obecně nedělá problém poopravit, někdy značně, otázku formulovanou národním soudem.
