Text nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/09
Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická, rozhodlo dne 8. června 2010 o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení ust. § 83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání,
t a k t o :
Ustanovení § 83a v odst. 1 část věty první a věta druhá zákona č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, které zní: „v přípravném řízení státní zástupce nebo
policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas
státního zástupce.“ se r u š í dnem vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů.
O d ů v o d n ě n í:
I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. V řízení o ústavní
stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, se stěžovatelka Ing. Marina
Banomová van Stuijvenbergová domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006, a rozsudku
Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006
č. j. 2 T 127/2005–1028, neboť měla za to, že jimi obecné
soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále měl být porušen čl. 4
odst. 1, odst. 2 a
odst. 4 Listiny. Na základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů byla
stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ust. § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2
let, s podmíněným odkladem na dobu 2 roků.
2. Stěžovatelka v
ústavní stížnosti vyjádřila zejména pochybnosti ohledně zákonnosti provedení
domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, neboť byla toho názoru, že
k jejich provedení nebyly splněny zákonné podmínky, a proto k těmto
důkazům neměly obecné soudy vůbec přihlížet.
3. II. senát
Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní, aby trestní řád jako zákonný
předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (§ 82 a násl.) určoval podmínky,
za nichž je přípustné narušit právo každého jednotlivce na soukromí výkonem
domovní prohlídky (§ 83), odlišně (přísněji) než v případě výkonu prohlídky
jiných prostor a pozemků (§ 83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor
nepochybně rovněž představuje zásah do práva každého jednotlivce na
soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky.
4. II. senát
Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu
je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto usnesením ze
dne 26. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1414/07, řízení o
ústavní stížnosti přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním
soudu“) a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 83a odst. 1 tr. řádu
podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
1. I. B)
Vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud
podle ustanovení § 42 odst. 4 a
§ 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených
ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
2.
6. Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou Ing. Miloslavem
Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2009 pouze rekapitulovala průběh
legislativního procesu vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení
§ 83a tr. řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního
jednání.
7. Senát Parlamentu
České republiky zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze
dne 22. 4. 2009 rovněž popsal legislativní proceduru přijetí platného znění
napadeného ust. § 83a tr. řádu (novela tr. řádu č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále
uvedl, že s ohledem na obsah rozpravy při přijímání dané novely
vztahující se k oprávnění státního zástupce při tzv. prodlužování vazby
v přípravném řízení, lze usuzovat, že se přiklání k názoru
předkladatele novely, že státní zástupce se dle novely stává skutečným pánem
přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá výrazné posílení justiční
charakteristiky. Senát se většinově ztotožnil s tím, že předložená úprava
ve svém celku sleduje věcně i právně progresivní směr k tzv. průchodnosti
a vymahatelnosti práva. Rovněž Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od
ústního jednání.
II.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
8. Návrh na zrušení
ust. § 83a odst. 1 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem
České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o
ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Mariny Banomové van Stuijvenbergové, vedené
pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, kdy podstatou ústavní stížnosti byl mimo jiné
nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů při posouzení zákonnosti
provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, jejíž podmínky jsou obsahem
napadeného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný
v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a podmínky
aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny.
III.
Ústavní konformita legislativního procesu
9. Při řízení o
kontrole norem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky ve smyslu
ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, musí Ústavní soud nejprve
zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem (k
algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bod. 61 nálezu Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, N 30/44 SbNU str. 349).
10. Ve vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb.,
kterým se mění a doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního
tajemství, na jehož základě bylo s účinností od 1. 1. 1992 dotčené zákonné
ustanovení § 83a vloženo do trestního řádu, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem, jelikož u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti
Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se
soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a
dodržení normotvorné pravomoci (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS
5/98, U 32/14 SbNU str. 309).
11. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne
nabytí účinnosti Ústavy České republiky došlo k následujícím změnám
dotčeného zákonného ustanovení. K první změně došlo s účinností ode
dne 1. 1. 1994, a
to zákonem č. 292/1993 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č.
21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.
Posléze bylo napadené ustanovení změněno jednak v souvislosti
s přijetím zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jednak
zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Vzhledem k okolnosti, že změny
napadeného ustanovení zavedené výše citovanými zákony měly převážně charakter
legislativně-technických změn nemající na samotný obsah napadeného ustanovení
zásadní vliv, Ústavní soud s ohledem na principy procesní ekonomie
v projednávaném případě upustil od bližšího přezkumu citovaných zákonů
z hlediska toho, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem, a omezil se pouze, s přihlédnutím
k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, na formální ověření průběhu
legislativního procesu jejich přijetí z veřejně dostupných informačních
zdrojů (usnesení a sněmovní tisky dostupné v digitální knihovně na
webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a www.senat.cz).
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že citované zákony byly přijaty a vydány
v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Proto přistoupil k přezkumu obsahu napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu
z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy ČR).
IV.
Dikce napadeného ustanovení
§ 83a
Příkaz k prohlídce jiných
prostor a pozemků
(1) Nařídit prohlídku
jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení
státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje
předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být
odůvodněn. Doručí se uživateli dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li
zastižen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení
brání.
V.
Referenční hlediska pro posouzení
návrhu
V. A) Nedotknutelnost soukromého
života a obydlí jako základních práv a vymezení pojmu obydlí
14. Stíhání trestných činů a spravedlivé
potrestání jejich pachatelů je ústavně aprobova-telným veřejným zájmem, jehož
podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování
základních práv a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li
trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí
robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich
použití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť jejich použití sebou nese
vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce. K omezení osobní integrity
a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim) tak může ze strany
veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy, je-li to
v demokratické společnosti nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem
nelze dosáhnout jinak (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07,
dostupný v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz).
15. V případě výkonu domovní prohlídky
či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby
na nedotknutelnost jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1 Listiny, dle
něhož je „obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu
toho, kdo v něm bydlí.“ Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) v čl. 8 odst. 1 garantuje toto základní
právo, když stanoví že: „Každý má právo na respektování svého soukromého a
rodinného života, obydlí a korespondence“, a stejně tak Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech (dále jen „MPOPP“) v čl. 17 garantuje
jednotlivci toto základní právo chránící jej proti „svévolnému zasahování do
soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“.
16. Zatímco čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje
respekt (ze strany veřejné moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému životu
a obydlí, tj. formuluje základní právo, resp. svobodu v jejich klasické,
tj. negativní funkci, deklaruje čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelnost obydlí,
přičemž tato formulace je zcela zjevně otevřena jak k interpretaci
negativního, tak pozitivního práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho
narušováním ze strany třetích osob. Samotný textuální rozdíl obou ustanovení je
však třeba považovat za marginální, neboť v Evropě se ustálil výklad
klasických základních práv a politických práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve
dvou funkčních polohách. První funkce vyžaduje respekt veřejné moci
k základním právům, tj. práva působí jako práva negativní, plnící funkci
obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo zcela nepatřičnými vstupy veřejné
moci do svobodného prostoru jednotlivce, který jej autonomně vyplňuje
svými úkony jako projevy své svobodné vůle. Druhá v Evropě uznávaná funkce
základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje veřejnou moc, resp.
stát a především zákonodárce a exekutivu, k aktivní činnosti (legislativní
či správní), a to jednak za účelem ochrany základních práv před možnými zásahy
ze strany třetích (soukromých) osob, anebo ochranná funkce základního
práva vyžaduje, aby veřejná moc vyvinula činnost, která má vytvořit podmínky
pro realizaci základních práv. Obě zmíněné funkce základních práv jsou přitom
považovány za rovnocenné. Protože téměř každý zákon obsahuje určitá omezení
základních práv, a protože jeho účelem je stejně často ochrana jiných
základních práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných statků,
je úkolem zákonodárce uvést ony dva konkurující si statky pokud možno do
rovnováhy tak, aby byly oba, v co nejvyšší míře, zachovány. Při uznávané
absenci hierarchie základních práv není jiné cesty, než vyvažování konkurujících
si základních práv, přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno ani „příliš
mnoho“ ani „příliš málo“. (K funkcím zákl. práv viz např. Grimm, D.: The
protective function of the state in European and US constitutionalism,
Council of Europe Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo rozhodnutí
německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)).
17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně
vymezil význam, který je třeba ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost
obydlí dle čl. 12 Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS
287/96, N 62/8 SbNU str. 119 konstatoval, že „domovní svoboda jako ústavně
zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá
mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími
ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož
individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence
jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně
chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť -
posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům
a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).“ (obdobně srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 201/01, N 147/24 SbNU str. 59, či sp. zn. II. ÚS
362/06, N 200/43 SbNU str. 239). Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny
tak úzce souvisí s právy, garantovanými čl. 7, čl. 8 a čl. 10 Listiny, která
společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo
garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím.
18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíže
nespecifikuje obsah institutu obydlí. Ustanovením § 82 odst. 1 tr. řádu,
judikaturou obecných soudů i českou trestněprávní doktrínou je institut obydlí
definován jako prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační
chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému
bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a
prostory k němu náležející, za které je třeba považovat všechny
prostory, k jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní
titul, který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či
obývání. Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu, avšak titulem
může být např. i věcné břemeno. Práva na nedotknutelnost obydlí se dle panujících
názorů nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně. Naopak pod pojem
obydlí nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení (jiné prostory) ve
smyslu ust. § 82 odst. 2 tr. řádu, za které jsou považovány zejména
tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární haly, skladiště,
živnostenské provozovny, ale i samostatně stojící garáže, které nejsou součástí
obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5.
vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a
kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005,
str. 693.).
19. Oproti naznačenému podústavnímu vymezení
institutu obydlí staví judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu
základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a vychází z jeho
těsného sepětí s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí
shledal ESLP při interpretaci Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to
v souladu s cílem sledovaným čl. 8 Úmluvy, tj. ochranou soukromí
osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, když v moderní době
nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných
k bydlení a soukromím realizovaným v pracovním prostředí osoby. Proto
ESLP pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i
požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven
právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas
Est. proti Francii), kancelářské prostory (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2.
1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne
25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostory
advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz
proti Německu). Dodal přitom, že omezení pojmu obydlí způsobem, který
by vylučoval místa výkonu povolání, není vždy možné, když stačí poukázat na
prolínání a nemožnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od jeho aktivit
pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a 31). K právě citované
judikatuře Ústavní soud dodává, že byť mají prvá tři citovaná rozhodnutí základ
v domácím správním řízení, jde o judikaturu použitelnou i v daném
případě, který se týká přezkumu trestněprávní úpravy, a to za použití argumentu
a fortiori, neboť je zřejmé, že nástroje trestněprávní mají ještě
intenzivnější dopad do sféry základních práv, nehledě k faktu, že ESLP
autonomně a bez ohledu na národní klasifikaci vymezuje pojem trestného
činu. Rovněž posledně uvedené rozhodnutí je pro posouzení daného případu relevantní,
neboť se vyjadřuje k extenzi práva na soukromí, což je pro daný případ
relevantní.
20. Obdobný přístup zastává i judikatura
zahraničních ústavních soudů a tamní konstitucionalistika. Např. judikatura
německého Spolkového ústavního soudu institut obydlí (Wohnung) ve smyslu
čl. 13 Základního zákona SRN, jímž je garantováno právo na nedotknutelnost
obydlí a jsou blíže upraveny podmínky jeho omezení, vykládá rovněž šířeji.
Respektu a ochrany požívá nejen soukromí v prostorách sloužících
k bydlení (obydlí v užším slova smyslu), nýbrž např. i prodejny,
kancelářské prostory, živnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady či
zemědělské stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána pracovní či podnikatelská
činnost. Německá doktrína vychází z názoru, že autonomní naplňování
soukromého života a pracovní aktivity spolu úzce souvisejí. Ani otevření
obchodních prostor veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany skrze právo na
soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita zmíněného práva však klesá a
odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém případě jiným předpokladům.
Přesto je třeba vyjít z toho, že ani takové obchodní prostory nejsou
přístupny veřejnosti bez omezení. O vstupu do nich rozhoduje jen vůle jejich
uživatele (srov. v. Mangoldt, H., Klein, F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG,
Band I., 5. vyd., Verlag Franz Vahlen, München 2005, s. 1235n. a judikatura
německého Spolkového ústavního soudu tam uvedená).
21. ESLP a německý Spolkový ústavní soud se
při interpretaci práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na
respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, neomezují jen na ochranu
prostor užívaných k bydlení, nýbrž považují právo na respekt a ochranu
obydlí, společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí, a s právem
na ochranu osobní svobody a důstojnosti, za nedílnou součást soukromé sféry
každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.
V.B) Funkce soudu při povolování
zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí
22. Jak již Ústavní soud výše
konstatoval, mají-li být použity robustní a základní práva a svobody
jednotlivce omezující nástroje při prosazování veřejného zájmu na stíhání
trestné činnosti, je třeba, aby se pohybovaly v ústavněprávních limitech. „Trestní
právo určuje hranici mezi trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom
úmyslu, aby výkon trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem
libovůle dočasných držitelů státní moci.“ (srov. Kallab, J.: Zločin a
trest, Úvahy o základech trestního práva, J. R. Vilímek, Praha 1916, str.
8). Z hlediska imperativu ústavněprávních limitů při použití nástrojů
trestního procesu je třeba konstatovat, že přípustný je zásah do základního
práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci jen tehdy, jde-li o zásah
v demokratické společnosti nezbytný, a je-li akceptovatelný z pohledu
zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli.
Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiž vyžadují, aby byl
jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi proti možnému zneužití pravomoci ze
strany veřejné moci (např. sp. zn. II. ÚS 502/2000 N 11/21
SbNU str. 83, či sp. zn. II. ÚS 789/06, dostupný v el. databázi
rozhodnutí http://nalus.usoud.cz a další).
23. Tyto záruky představuje především
soudní kontrola těch nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod
osob, neboť i v trestním řízení je povinností soudů poskytovat ochranu
základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy ČR). Ostatně i čl. 13
Úmluvy explicitně vyžaduje, aby osoba, jejíž základní práva byla dle jejího
názoru porušena, měla k dispozici účinný prostředek nápravy před národním
„orgánem“, který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4 Ústavy ČR.
Je také nepřípustné, aby se soud resp. soudce dostal do pozice pouhého
„pomocníka“ veřejné žaloby, neboť ze samotné podstaty institutu soudu
(soudce) plyne požadavek jeho naprosté nestrannosti a nezávislosti (v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 11/04 N 89/37 SbNU str. 207 Ústavní soud mj. uvedl: „Nestrannost
a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska
vztahu k ostatním mocenským složkám (princip dělby moci), z hlediska
schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu sporu)
ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci
a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status,
který vylučuje přímé či zprostředkované působení na rozhodovací činnost.
Existence ochrany proti vnějším tlakům je posuzována např. jak z hlediska
existence potenciální možnosti ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik
jeho funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i garance finanční
nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit se cizími pokyny
materiální obsah a jen tak je zajištěna neutralita a distance od
stran.“).
24. Při posuzování nestrannosti a
nezávislosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za
validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí
osoby, neboť právě tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní
rozhodování. Toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z
níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní,
tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a
nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního přesvědčení, že
takový důvod existuje (srov. k tomu výše citovaný nález sp. zn. Pl.
ÚS 11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven
a de Meyere proti Belgii).
25. V případě užití trestněprávních
nástrojů omezujících základní práva a svobody jednotlivce (zejm. domovní
prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, osobní prohlídka, zadržení
a otevření zásilek, odposlechy telekomunikačního provozu) se požadavek
soudní ochrany základních práv musí projevit ve vydání soudního příkazu a v
jeho dostatečném odůvodnění. To musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak
především ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp.
které zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového ustanovení
představuje zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod každého
jednotlivce (podobně viz cit. nález sp. zn. II. ÚS 789/06).
26. Výše naznačené maximy plynoucí
z ústavního pořádku České republiky vyžadují, aby o vydání příkazu
k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný
orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze považovat státního
zástupce, a tím méně policejní orgán. Nelze totiž opomíjet skutečnost, že
státní zástupci plní v kontradiktorním řízení funkce orgánu veřejné žaloby
a jsou zákonem, jakož i slibem osobně zavázáni k ochraně veřejného zájmu
(§ 18 odst. 3 zákona o státním zastupitelství). V přípravném řízení, kde
mají zcela dominantní postavení, jsou společně s policejním orgánem
povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti
a důvodnosti trestního stíhání (§ 157 odst. 1 tr. řádu). To vše může vést
k legitimním pochybám stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání) při
posuzování střetu základních práv a svobod osob s veřejným zájmem na stíhání
trestné činnosti. Ostatně v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04
Ústavní soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který materiálně vzato vykazuje
takovou kvalitu, kterou lze ztotožnit se soudem, „ústavní pořádek České
republiky (čl. 81 a
82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy,
respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly
spravedlivého procesu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, Hlava pátá Listiny). Tato
ustanovení lze vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu
soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby
ve všech případech byl soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán
začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý, jehož
členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování. Dále musí
mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci
(skutkových i právních), respektujíce základní zásady spravedlivého procesu
(např. zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu slyšeny musí
být obě strany), přičemž vykonatelné rozhodnutí již nelze dalším mocenským
aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu).“
VI. Vlastní přezkum
27. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 tr.
řádu určuje podmínky, za nichž je možné nařídit a vykonat prohlídku jiných
prostor a pozemků, tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu
omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na
soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí
před zásahy zvenčí.
28. Ústavní soud tak ve světle výše
uvedených ústavněprávních hledisek musel posoudit, zda části napadeného
ustanovení splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených principů a dospěl
k závěru, že tomu tak není.
29. Z celkové koncepce napadeného
ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a
provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho
srovnání s ustanovením § 83 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení
a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, že je odrazem koncepce užšího
pojetí institutu obydlí. Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí
vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba
odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který
v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se
pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon
domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon
prohlídky jiných prostor a pozemků.
30. Uvedenou koncepci, vycházející ze
striktního rozlišování soukromého života jednotlivce realizovaného
v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra
ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od
soukromého života osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí
anebo v místech, která využívá k výkonu zájmových činností resp. i
nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje Ústavní soud
z hlediska principů uvedených pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou,
neboť míjí účel základního práva na soukromý život (viz např. nález sp. zn. II.
ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009, bod 19). Ústavní soud je toho názoru, že zejména
v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či
zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení
soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeném
v místech a prostředí, sloužících k pracovní či podnikatelské
činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť
činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných resp.
neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením,
která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou
předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě, např.
podnikatele, předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do
různých specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno
právo takové osoby žádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným,
specifickým zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá
principu proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o
neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi
vstupem na ně a jejich „prohlídkou“, která je spojena se zásahem do integrity
takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako
prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností
(zejména z dob před rokem 1989), že se právě v takovém prostoru
mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty
očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.
31. Proto stejně jako v případě výkonu
domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně
zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do
soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba
předchozí povolení soudu.
32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za
situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou soudní kontrolu nařízení
prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující
očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli
bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind
v. Švýcarsko (rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci
ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto,
že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na
příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku
zastávané doktríny „trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. Za této situace
shledal ESLP existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo
možno v České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení
prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti
sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“, a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že
jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení
základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To
znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až
konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu
do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky (srov.
k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99
U 56/15 SbNU str. 315, sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp.
zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III. ÚS 1986/09, dostupná
na http://nalus.usoud.cz). V intencích shora uvedeného se naše ústavní
stížnost jeví rovněž jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby
Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu
prohlídek všech prostor jako první. Mohl by totiž tak nepřiměřeně
a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat
a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek
trestního řízení.
33. S ohledem na výše uvedené Ústavní
soud konstatuje, že napadené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze
považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené
ústavněprávní limity (čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17
MPOPP), které je zcela nezbytné respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako
při aplikaci) nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a
svobody jednotlivců.
34. Z naznačených důvodů Ústavní soud
rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení části napadeného
ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno
ve výroku tohoto nálezu, který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení
ve Sbírce zákonů (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. června 2010
Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu
